Long way to happy...

Mám se fajn, mám se skvěle. A nějak nepotřebuju psát. V mém životě se stejně pořád děje to samé. Ale třeba možná, až budu v Praze na filmovce a budu mít zase vlastní comp. Možná se sem zase vrátím.

Nějak mě ty rozhovory s queer lidma přinášejí depresi. Můj život je zajímavej, sakra zajímavej, ale prostě něco v něm chybí. Chybí mi v něm ten komitment, ze kterýho všichni kolem mají hroznej strach. Ale nemám z něho náhodou taky strach?

Vždyť já od všech lidí kolem utíkám. Utekla jsem ze západu a teď se snažím utéct i z východu. A co si myslím? Že se to tím zlepší, že jinde budou ty lidé, co mě budou bezmezně obdivovat. Nebo já nevím. Jsem spokojená, ale nejsem šťastná. Dělám školu, co mě nebaví, jsem ve městě, které miluju, ale už jsem ho vyčerpala a doufám, že si z něj odnesu to nejlepší.

Ano, chci se hlásit na jinou školu, do jiného města, ale budou mě tam chtít? Udělám přímačky? Budu spokojená? Nevím. Nevím. Ano, spokojená, ale ne šťasná. Jako vždycky. Jako všude.

Píšu i proto, že mě tak nějak přepadl stesk po mých blízkých. Chybí mi Ví. a představa, že se s ní uvidím jedou za týden mě prostě ničí. Nedokážu si to představit. Chybí mi Honzy a to, že ho za chvilu uvidím mě sice uklidňuje, ale vím, že mi to způsobí další depku, že s ním nemůžu být, kdy chci.

Všichni mě opouští a všechny opouštím já. A ty, co neopouštím, mě nechtějí, nemají o mě zájem a nestojím jim ani za pitomou smsku.

Já vím, oči v sloup, ale je to můj život a můj sloup, tak na něj zírejte.

Oká, žiju senzační život. Třeba v úterý jsem vysedávala v hospodě s Richardem Krajčem a bavili jsme se spolu o svých maminkých o úspěchu a neúspěších o životě a bylo to fajn, jenže ten pocit, že to bylo fajn mi vydržel do čtvrtka a teď je to jenom takový "hm, tak jo". Dokonce už když jsem to vyprávěla Jiřímu, tak jsem nedokázala bejt nadšená, takže jsem tu historku už předem shodila.

Jinak je všechno naprosto senzační. Teda až na školu, partnerskej život a mojí náladu. Ale mám takový pocit, že si to všechno způsobuju sama. Ale, na druhou stranu zase, já si jeho fotky neposílám na mobil, je fakt, že se s nima pak týrám, ale taky už to není taky hrozný. Já prostě nevím, co si mám myslet a vím, že už mi tisíckrát naznačil, že mě nechce, ale já to potřebuju slyšet.

Nicméně měl něco s L., víc nevím. Ví. mi teda říkala, že mě to může být úplně jedno, ale nevím. Já se prostě asi takhle chovat nedokážu. Měla bych pocit, že dělám něco špatnýho i když na tom třeba vůbec nezáleží.

Ono vlastně na ničem nezáleží.

Sedím v klimatizované, kuřácké kavárně s wifi, kde dělají vynikající preso a mám se skvěle. Asi tak jako celý prázdniny, možná by to mohlo být o něco málo lepší, ale jak říká klasik 'není každý den posvícení' a 'z hovna bič neupleteš'.

Zrovna hrajou Adele a mě to naplňuje naprosto optimistickým pocitem, což znamená, že každou chvíli čekám, co se posere. Na Pilsner fest jsem zatím doprovod nesehnala, ale on se někdo najde, vždycky se někdo najde i kdyby to bylo jenom další číslo do sbírky, že.

Já se asi nikdy nezměním. A ono taky proč, když mi to netrhá žíly (haha), tak proč měnit zajetej řád. Možná bych mohla myslet víc na druhé. Dneska jsem na Nova Cinema viděla Stand up to cancer a upřímně jsem se u toho dojala.

Ncméně, pořád bojuju s malýma démonama, ale už je to lepší, každým dnem. Tak snad to tak chvíli zase vydrží.

Hned na začek si shrneme důležitá fakta. Blíženec se na mě ptal, prej jak se mám. Ha! Nicméně, se vrátil ke svojí bývalé přítelkyni a ať již byly důvody jakékoli jsem zvědavá jak to dopadne. Začíná kolem mě totiž telenovela, která bude podle mě dost zajímavá. Zvlášť když se člověk naučí od ní citově odpoutat.

Je jí s ním dobře. Po tom, co byla tahle věta vyslovena už nemůžu chtít nic. Krom toho, že si připadám jako to nejposlednější hovno, jsem si navíc připadala jako největší sobec, kterej pro svůj vnitřní klid nepřeje kamarádce aby se měla dobře – i když v trochu podivném vztahu. Takže uvědomění asi nenastane a já už asi nechci.

Občas se prostě chovám jako kráva a dělám ze sebe zbytečně chudinku, protože mi to prostě asi baví, nevím. Teď s klidnou hlavou se snažím přijít na to, co mě na tom nejvíc štve. A ano, je to tak sobecká věc jakože on si vybral jí a ne mě. A hláška o tom, že myslela, že řeším Blížence, nevím jak moc je relevantní, nicméně teď dost irelevantní.

Nevím, jestli na tu Kolej ještě někdy půjdu. Připadám si moc hnusná na uměleckou školu, málo zajímavá, málo zábavná. Ale tak já se s tímhle pocitem zase naučím žít už jsem přežila i jiný věci a i stejný. Život je krutej.

Nicméně, pořád platí, že neřeším chlapy. Tohle je spíš článek o tom, jak se sama srovnat a uklidnit abych pak už nebyla nepříjemná a rejpavá. Po každý nepříjemnosti a rejpnutí přichází zoufalej smích, protože jedno je jasný, ač mi bude štvát cokoliv a tak podobně vždycky se sobě budu umět zasmát, protože plakat už nedokážu.

Ještě jedna poznámka na konec psal mi R. To je tak, když se člověk rozhodne, že už to nebude řešit. Potěšilo mě to, ale asi pořád nemám chuť se znovu plazit a vtírat.

P.S. By mě zajímalo, jak by ty články vypadaly, kdybych chlapy řešila.

Dodatek ke konspirační teorii.
Tak já už nevím, co mám dělat, když se tvářím jako že je mi to jedno, tak toho člověka nenávidím bo nechci vidět a když se trochu projevuju, jakože care a tak, tak jsem posedlá.

po probdělý noci jen opuchlý oči
nebylo moc na co bys tenkrát skočil
jen pohledů pár bez potahů z trávy
nezbylo nic upíjím ze svý kávy
a ty mi chybíš

zbytečný slzy usychaj na polštáři
těžko říct jak by ses teďka tvářil
všude je ticho bez hudby z aplionu
to hlasy v hlavě splývají do kánonu
a ty mi chybíš

skončil už děj kolem jen lyrika
člověk by z toho patosu naříkal
ve světle šera se ukryly zásady
tvoje moje samotné dohromady
a ty mizíš

proč se podílet na týhle blamáži
nestalo se nic co dávno bys nezažil
žádnej důvod proč přičítat si vinu
na stole zůstala krabička nikotinu
a ty mizíš

tam kde teď žiju tam není oáza
tajné zprávy co nikdo mi nevzkázal
na nejhlubší rány jen kapičku alkoholu
ranní kocovina se nerovná srdcebolu
a ty jsi kdo?

Dnešní den už se nejeví tak úžasně jako včerejší pozdní večer a noc. Taky to, co jsem si předevzala a to, že se vyseru na nějaký chlapy se zdá těžší než včera v kofolovém oparu.

V čem je problém. No, asi zase ve mě. Ne, to ne. Nebudu ze sebe dělat idiota, kterej vezme všechno na sebe a to jenom proto, aby nemusel k jinejm lidem cítit negativní emoce. Moje reakce je naprosto přirozená, ale je fakt, že jestli se v tom budu ještě chvíli dusit, tak budu za divnou hysterku. Dávám si týden.

Nicméně, na zdolání mého úkolu si dávám měsíc a hlavně Vary a pak myslím, že by to mohlo být v pohodě. Důležitý je se usmívat a radovat se z věcí, které se týkají mě. Možná bych se měla aj zeptat Jiřího, jak to dělá, že je mu všechno úplně jedno. Já přesně vidím to gesto, který by udělal, kdybych se ho vážně zeptala. To mi taky pomáhá...

Já bych tak ráda definovala, co mi sere, ale kromě mojí žárlivosti – a věřte, že jsem nikdy netušila, že je to se mnou tak hrozný – a ublíženosti asi nic. Mám prostě komplex méněcenosti a ve všem se rejpu, vím, že jsem dokonalá, ale lidi kolem mě jsou dokonalejší a já se jima obklopuju proto, že je mi s nima dobře a hlavně, že se od nich učím být lepší.

Jak to se mnou bude dál, nevím. Budu se léčit (jak pravdivá je tato věta) a doufat, že ta léčba zabere (zase). Já přece ani nevím, co chci aby se stalo či nestalo. Vždyť mi řekla, že je pitomá a že jí je to líto a že to neměla dělat, ale to já si nemyslím. Já si myslím, že jsem měla jít na lobotomii a svět by byl fajn.

Ale je mi ve skrze fajn. Je mi líp než dřív a až nebudu zfetovaná práškama, který podporujou citovou labilitu bude to ještě lepší. Nakonec prostě zase mávnu rukou a s další jizvou (metaforickou) půjdu dál a bude mi skvěle.

Vždyť nejde o nic jinýho než jenom o stav mysli. Musím prostě odstranit stresory a možná se i pořádně opít s lidma, u kterých jsem si jistá, že mě mají rádi takovou jaká jsem a kteří mě znají. Asi se opiju sama se sebou.

Úsměvné a smutné zároveň. Zajímalo by mě čím to je, že mě lidi vnímají úplně jinak než jaká doopravdy jsem. Jestli je to jejich chyba, že nedokážou prozřít do tak komplikované osoby, nebo jestli za to můžu já, že mám vůči venkovnímu světu nějakou pózu. Nevím a asi nikdy nezjistím.

Jedinej člověk, kterej mě v takovejch chvílích chápal byla Markéta M., ale zase se moc přehnaně rejpala ve věcech, který já jsem si dávno vyřešila.

Všechno má svoje pozitiva i negativa. I život.

"Vím, že to dokážu." Řekl Tod Downey a vzal si další kukuřičný klas z kouřící mísy. "Jsem si jist, že časem do posledního kousíčku zmizí a její smrt bude záhadou i pro mě."

Je čas zaměřit se na sebe. Od dvanácti let neřeším nic jiného a každej můj lunapark v hlavě se odehrává hlavně kvůli mužům. Ale s tím je teď konec. Je čas se posunout. Konečně dospět a říct si, že za svůj život jsem zodpovědná já a šuky s bezvýznamnýma lidma ze mě nedělají lepšího člověka.

Život je krásnej a člověku v týhle náladě zní pozitivně jak Colorblind tak Climb a všechno se zdá být bezproblémový. Stačí se naučit říkat ne, což teď beztak musím, a vážit si sebe sama.

A co mě k tomu dohnalo, respektive dovedlo. Tak za prvé můj život a za druhé, že ať se budu snažit sebevíc, dělat cokoliv a tvrdit ještě víc, tak si lidi stejně budou myslet svoje a nakonec z toho vyjdu jako posedlá. A přemýšlení nad tím, kdo si co o mě myslí a kdo se mě bojí a proto se brání – konspirační teorie (!) – mě unavuje, bere mi životní energii a kdo ví co ještě.

Až na to, že se nenávidím, se mám docela ráda a umím se sebou žít. Tak to pojďme zkusit.

Bože, to je skvělej pocit, konečně se pro něco rozhodnout. Jenom mě napadá, že to že jsem to napsala na blog zamená, že za dva-tři dny bude všechno úplně jinak. A nebo taky ne. Třeba si Joni konečně bude stát za svým a bude konec jedný éry.

Někdy si říkám, že je škoda, že nemám talent na básničky, – jako třeba Honzy – který by se hemžili rozbitými lebkami, krví, mrtvolama a pár vražednýma zbraněma. Nebo taky škoda, že nedělám žádnej sport, jako třeba box. Myslím, že box by mi hodně pomohl, zvlášť při náladách jako je ta současná.

Nicméně, je asi jedno o co jde, asi se mi ani nechce psát o co jde, ale jsem prostě mistr Brightside a kdybych mohla pít, což nemůžu, tak bych dnešní večer strávila jako Cameron Diaz v Prázdninách za doprovodu červeného vína a The Killers, ale bohužel, maximálně se půjdu projít – a to půjdu, protože ta pitomá bouřka, kterou mi meteorologové slibujou už sto let, ještě pořád nepříšla – nebo aspoň ne do Brna.

Já bych si hrozně přála jednu věc. A to umět se na všechno opravdu vykašlat a nic neřešit. Ono je to hrozně zvláštní, já si vždycky řeknu, že je to jedno, že mi na tom nezáleží, že je to jen tak a nakonec sedím v kobce a trhám si vlasy u divokejch písniček, skrz které se snažím vyjádřit svou vnitřní nenávist ke světu – a věřte, že jí v sobě mám víc než dost.

A jsem kvůli tomu snad špatnej člověk? Občas mám pocit, že jo. Zvlášť, když tu nenávist mířím na lidi, který mám ráda, ale dokud se s nima neopiju a nebudu mít chuť dělat svoje plačtivé scény – což už jsem dlouho neměla;to přijde – tak nikomu nic neřeknu, protože se za to stydím.

Stydím se za to, že mám city. Stydím se za to, že nejsem tak nezranitelná, jak se tvářím – věřte, že tuhle větu popřu, hned jak se mi na ní někdo zeptá. Ale je to fakt, jako já žiju, tak jak žiju, ale jak už jsem vysvětlovala Honzymu někdy v říjnu (?) já to nedělám ráda, nebo aspoň takhle nežiju ráda pořád. Někdy mě to vážně ubližuje, ale to vzhledem k mojí minulosti a věcí kolem sebetríznění, je vlastně dobře.

Jenom mi prostě vadí, že si všichni myslí, že to mám na háku a já to mám na háku, jenom občas to má na háku mě, vlastně těžko definovat, co jsem já a co je můj hák a kde je čeho konec. Prostě jsem sebestředná mrcha, která by měla zajít k psychoušovi, protože to co se mi děje v hlavě asi už vážně přestává všechno. Žiju prostě podle toho, jak se mi to hodí.

A zrovna teď nevím, co by se mi hodilo. Možná by se mi hodily Vary, na devět dni vypadnou jenom se ségrou a soustředit se na plátno místo na nějaký sračky v mé hlavě. Musím pokořit minimálně 42 filmů, abych dostála loňskému roku, tak snad to nebudou plačtivé filmy jako před dvěma lety, to už bych asi nezvládla.

Jsem psychopat. Jdu někomu utrhnout hlavu. Pak se s tím člověkem obejmu. A dáme si dvojku vodky.

Ta kolej je normálně prokletá a nebo jsem to já. Možná jsem to spíš já, ale ono je prokletá a prokletá. Možná mám jenom kliku, že ač opuštěná, tak nikdy sama a když sama, tak určitě ne jen se sebou.

Asi se mi o tom nechce dál psát, jen jsem možná měla pocit, že bych měla, že už to není sranda a že stejně jako Kosí bratři, to už je prostě moc.

A možná ne, možná show must go on. Jen kdybychom se tak divně nerozloučili, ale víte co, mě to může být totálně jedno, já mám R., ha ha. Což mi připomíná, že se mi o něm zdálo. No, o něm. O tom, že mi poslal smsku, vidíte, jak už z toho blbnu, neviděla jsem to skoro tři měsíce a jediný s čím si ho dokážu spojit jsou písmenka na displeyi.

Ale mě už to taky může být jedno, copa můžu být v hajzlu z kluka, kterýho jsem viděla během devíti měsíců třikrát, myslím, že ne. Podle mě to celý dopadne jako s Filozofem. Prostě, když se uvidíme a bude u toho alkohol, tak to bude průser a když u to nebude alkohol a jenom se uvidíme, tak si hezky pokecáme, ale to je tak vše.

Hlavně, abych si všechno pamatovala. Když jsem se teď bavila s Blížencem, tak vyzvídal nejlepší a nejhorší zážitky a já musela velmi lovit v paměti, abych si vzpomněla. Měla bych omezit pití, protože přiznejme si to, teď v sobotu/neděli jsem moc nepila a věci stejně dopadly tak jak dopadají, když jsme opilá a možná to celý bylo i lepší – třeba na pleť, ha ha.

Tak jsem dneska udělala akci, která by se dala nazvat "vírdstólkrbič", ale musím vám říct, nebo teda napsat, že větší srandu než schovávat se za plakátovníkem a podlézání otevřeného okna a nenápadné nakukování, jsem fakt nezažila. Připadala jsem si jak z nějakého trapného amerického filmu, kde ta hrdinka většinou spadne do koňskejch hoven, nebo tak něco. Naštěstí se nic takového nestalo a nikdo si nemyslí, že jsem posedlá. Teda kromě mě.

Dneska jsem potkala Adama a vzpomněla jsem si – teda Ví. si vzpomněla – na "co my chlapy děláme špatně" a hned, no dobře po několika hodinách, mě napadlo, co my ženský děláme špatně. Zjistila jsem, že asi nic a to je ten největší průser. Pořád uvažujeme, teda aspoň já, že si o nás někdo bude něco myslet, ale přiznejme si to, že je to ve finále vlastně úplně jedno.

Taky by mě zajímalo, proč všichni hezcí kluci, nebo vůbec všichni kluci kolem mě, mají za přítelkyně takový (chtěla jsem napsat zrůdy) průměrný holky. Vždycky si říkám, že když ten borec není se mnou, tak musí mít zákonitě doma nějakou kočičku a pak z toho vyleze taková vopelíchaná smradlavá kočka. Hlavně, že má díru, že jo ...

Nicméně, s tím lidským teplem to nakonec klaplo, dokonce za tu dobu, co jsem nepsala několikrát. Bylo to fajn a někdy je taky dobrý zkusit to jinak, no. Teď už nemám takovou depku a nemusím se po vzoru jednoho svýho kamaráda obalovat dekou.

Já jsem hned věděla, že dneska ze mě nic kloudnýho nevyleze a že místo intelektuálních odstavců budu psát strašný hovna, ale tak už jsem si zvykla, že moje tvorba není zrovna shekespearovského typu. Na druhou stranu je tenhle slovní průjem pro mě dokonalou léčbou a odpočinkem od přemýšlení nad čímkoliv a kýmkoliv.

Krátké shrnutí – Rustikál se neozval, ZOH je impotent, R. je diplomkovej impotent, Střelec je fajn, ale tak no – jo, ten je novej a nic o něm nepotřebujete vědět, abych to náhodou nezakřikla, protože přiznejme si to, že by se mi někdo takovej v Brnéčku dost hodil. Takže místo tří máme čtyři a z toho se dělá blbá kompozice.

Radši dobrou.

No, dobře. Možná to není taková tragédie, jak by se po perexu mohlo zdát. Všechno je vlastně nejlepším pořádku. Zase – abych nemusela myslet na pičovinky – se věnuju divadlu a čtu k němu odbornou literaturu, abych když už nemám autoritu přirozenou jsem měla aspoň autoritu znalostí, tedy existuje-li něco takového.

Dneska jsem měla krásněj den. Vstala jsem brzo, v klidu se nasnídala, byla ve dvou knihovnách, na dvou předmětech, na dvou filmech. Dvou. Krásný číslo. Jediný, co mě vlastně obtěžovalo a obtěžuje je, že mi chybí lidský teplo. Když jsem ležela v posteli, tak jsem si říkala, že mám zase tu náladu, že bych se klidně s někým vyspala jenom proto abych cítila dotek. Tělesnou lásku.

A všechno jenom proto aby mi nebylo smutno. Abych nemusela myslet na toho proradnýho ajťáka. Nebojte, žádnej novej objev. Mluvím o R., respektive píšu. Nejhorší na tom všem je, že teď už na něj nemyslím takovým tím zamilovaných způsobem. Začínám ho pomalu proklínat, nenávidět za to, že na něj musím myslet a hlavně, že on na mě nemyslí. Že je mu to všechno jedno.

A ještě napíše, že jeden z nás toho druhýho uhánět musí. Co to jako má znamenat? Myslí si, že jsem posedlá, nebo je mu to milý, nebo já fakt nevím. Krásný je, jak tenhle článek nebude vůbec dávat smysl, protože se prostě jen chci vypsat. Jen chci svoje úvahy hodit na klávesnici, obrazovku a nemyslet na to.

Vážně se těším domů. Na ten klid tam. Svatej lont. Těším se ne tím úžo způsobem, ale takovým tím klidným. Že si sednu u Lůc na zahradě a nebudu na nic myslet, budu se bavit o píčovinách, trošku se přiopiju a bude mi všechno jedno. Nebudu řešit nějaký citový sračky, protože je mi jasný, že s tím z Kožlan stejně nic neudělám a že lidi v Kožlanech neznají situaci, takže mi beztak neporadí, nepomůžou.

Ale je vůbec někdo schopen mi pomoct. Tady si můžu pomoct jedině já sama. Ten domovina trip mě spíš hodí do klidu a doufám, že i pohřbí mojí sice klidnou ale apokalyptickou náladu. Možná to bude úplně jinak. Možná ten klid tam víc pobouří moje myšlenky, budu se zbytečně koukat na telefon a doufat, že jednou třeba napíše první on. Víte o kolik jsem už musela odstoupit od svých zásad od toho osudnýho asi 18. prosince? O hodně.

Klid. Nějak bylo, nějak bude. Třeba to vydržím a nenapíšu mu. A třeba se pak zase někdy potkáme. Nechám to osudu či čemukoliv, co rozhoduje, co bude.

Je mi hrozně. Je to přesně ten těžkej pocit vevnitř, kterej nedokážu vysvětlit, a kterej nemá žádnou příčinu, ale přesto tam je a ničí mě a pomalu mě potápí ke dnu. Můžu se tedy pokusit analyzovat, co všechno mi tenhle pocit způsobilo, ale nevím, jestli se tím nepotopím ještě hlouběji pod pětimetrovou vrstvu hnoje, ale tak zkusme to.

Nejprve divadlo. Ona nálada, že jsem vyjímečná, když mám divadlo, které bude mít premiéru je pryč. Stejně rychle zmizela, jako všechny oslavný řeči, které lidi vedli na chlastačce po premiéře. A co se teď děje, krom toho, že nevím, co budem na divadle dělat ani jestli to, co mi všichni doporučujou je to, co chci na divadle dělat já? Připadám si přehlížená. Fašoun totiž udělal několik kroků, o kterých mě měl informovat a neudělal to. Připadám si tedy přehlížená a tak trochu jako kdyby na mě vůbec nezáleželo. Jakobych v tom divadle byla na všechny ty úřední věci a místo na spotlightu si měl užit někdo jinej.

Nikdo mě nebere vážně a mě je z toho smutno. Skoro tak smutno jako když jsem brečívala na výletech a moji spolužáci si mysleli, že jsem naštvaná a já pak byla ještě víc smutná, že mě nikdo nechápe.

Pak R. Já už na to prostě nemám. Chtěla bych to nechat plavat, ale nejde to. Jsem v tom moc ponořená i přesto, že se snažím tvářit i před sebou, že jsem vlastně v pohodě a že mi nedělá problém čekat. Já bych prostě buď chtěla "zapomenout" nebo aby se něco stalo. Kdyby mě poslal do prdele, tak aspoň vím na čem jsem a mohla bych být oprváněně v depresi. Takhle prostě nevím, co se po mě chce. A hlavně, jak se s tím vyrovnat, co se bude dít. Jak dlouho prostě. Argh!

A zase si připadám jako by to nezáleželo na mě. A taky nezáleží. Protože i když si řeknu dost a budu overovat, tak až se po odevzdání diplomky ozve, tak z něho budu v prdeli a pak prázdniny, kdy se neuvidíme a pak si určitě najde práci mimo Brno, no a jsme tam, kde jsme byli, možná ještě hlouběji.

Pak ostatní kamarádi. Mám tak nějak pocit, jako bych kromě mojí milované Ví. neměla moc někoho s kým bych mohla trávit volnej čas. Asi mám pocit, že když někomu známýmu řeknu, že budu vypadat posedle. Jo, už mě napadají takový věci i u kamarádů. Musím na tom nějak zapracovat a vymyslet víc společných akcí, ale opět nezáleží na mě, ale na tom, jestli někdo bude chtít se mnou trávit čas. Zvlášť teď, když už mě propuká období "není se mnou sranda".

A ještě na okraj. Psala jsem si se ZOHem. Bylo to fajn. Takovým smutným způsobem. Snad poprvé jsem mluvila upřímně bez nějakých zbytečných her a vytáček. Teď je mi líto, že jsme si museli projít tím "jsemblázenobdobím". Mohli z nás být dobří přátelé, ale takhle. Zase další věc, ve které nezáleží na mě.

Takže opět pocit, že můj život žije někdo jinej. A nehoráznej vztek, kterej je ale omezován pocitem apatie a chutí pustit si nejdepresivnější písně a zavřít se v kutlochu na petlici.

Ono už to vlastně všechno začalo při Mezi, když mi náš ředitel řekl, že googloval festival, aby věděl, kdo se o něm zmiňuje a kdo o něm píše a našel můj blog. Bylo mi to v podstatě jedno, protože vlastně není nic, co bych sem psala a ostatní lidé minimálně netušili, nebo nevěděli. Teda až na pár věcí.

Nicméně, vlastně to začalo už dřív, když si Holů googlovala "Kožlanský" a vyjelo jí tadyto moje doupě a vlastně myslím, že to zadávala i schválně, aby blog objevila. Nevím proč, ale tenkrát jsem se strašně bála psát sem znovu upřímě a pak jsem si řekla, že je to vlastně jedno, že si to beztak řekneme v Gapě na záchodcích.

Nicméně na to konto jsem začala používat vážně geniálně vymyšlený přezdívky, který by jen tak někoho nenapadly a který – jak jsem si zakládala – jsou v podstě nevygooglovatelný. A celkem mi to i vycházelo.

Jenže teď se bojím, že je s anonymitou úplnej konec. Ségra moje, mojí genialitu ucitla na fb a to tak, že vložila kus měho článku do statusu. Jako já chápu, že jsem vtipná, ale myslí vůbec? No, nemyslí, protože je toho spousta co neví, nebo aspoň nevěděla než zabloudila zase sem.

Nevím, jestli jsem tak dokonale komplikovaná, že to nepochopí, nebo že to pochopit nebude chtít. Rozhodně předpokládám, že se zvýší návštěvnost blogu a že to doma a na divadle bude ještě hustý.

Na druhou stranu člověk by si měl stát za tím, co napíše i kdyby to byly nedejbože sračky a i kdyby to odhalovalo jeho nejnitěrnější pocity.

Takže, noví návštěvnící, přeji vám příjemné počtení.

(Část psaná 11. 4. při cestě z Plzně do Prahy)

Jedu autobusem do Prahy a mám hodinku čas. Tak jsem si řekla, že po týdnu věnuju tuto "hodinku navíc" myšlenkám na divadlo a na proběhnuvší premiéru a to i přes to, že po Lekovu jsem taky plná nových věcí a zážitků.

Jelikož si zakládám na tom, abych nebyla snadno vygooglovatelná nebudu říkat, co jsme hráli. Ono je dost možný, že to tu několikrát zmiňuju, ale tak zrovna teď se mi nechce.

Celý premiérový den začal tragicky. Zaspala jsem do školy a nestačila jsem si umýt hlavu ani nic podobnýho a makala jsem rychle do školy. Tam mi padala hlava a dělala jsem hrozný píčoviny, věci mi padaly z rukou a podobně, no prostě jsem se rozhodla, že dneska ne a šla jsem domů. Tam jsem spala asi deset minut a jala jsem se znovu do školy, abych se pak vrátila a strávila hodinu v koupelně a připravovala se na svůj – náš velký večer.

R. jsem psala den před tím, aby nezapomněl, ale napsal, že neví, že nestíhá a bla bla, takže jsem vážně počítala s tím, že nepřijde, ale samozřejmě jsem doufala, že se objeví, že nakonec dojde. NO, nicméně jsem byla dokonale připravená, vzala jsem si s sebou svůj předem připravený outfit a s mojí milovanou Ví. jsem vyrazila směr divadelní sál. Tam už většina byla, tak jsme sjeli nějaký cvičení, který jsou mimochodem super a potrénovali některý scény a mohlo se na věc.

Přišlo 102 platících diváků, což je skvělý úspěch, se kterým jsme vlastně počítali. Hra byla skvělá, všem se to moc povedlo, všichni hráli skvěle. Přišla první děkovačka, která byla fakt hrozná, tu jsme si totiž nikdy netrénovali, a já se tak rozhlížela, kdo tam je, jenže koukejte se ze spotlightu do tmy. A nikdo nepřišel, žádná kytka nic.

Jenže pak přišla děkovačka číslo dvě. A pak jsem ho viděla. Jenom koutkem oka jsem zahlídla, jak se blíží po podiu ke mě, R. i s kytkou, oranžové gerbery, přesně tak, jak to mám ráda. Bylo to geniální, krásný a nádherný. Fakt. Nic krásnějšího jsem v životě nezažila. Připadala jsem si jako v nebi, ten pocit bych přála všem.

(Část psaná 14. 4. po divadelní zkoušce a včerejším smskování s R.)

Nicméně, kdo chcete vedět, proč mě to ještě naplnilo koukněte na článek Trojspolek – trojdohoda z 12. února letošního roku, kdy mě ten skvělej nápad s kytkou napad.

Pak přišla oslava a s ní i tokání. Vyšla jsem ze zákulisí totálně vysmátá a krásná a hned mě všichni chválili a prostě pohoda a sedmé nebe. Šli jsme do Áčka, bavili se, Klárča se seznámila s R. všechno šlo v pohodě. Děcka z pajdy mě milovali – a já jsem jim za tu podporu neskutečně vděčná. Pak, že R. už půjde, že musí dělat na tý svý zasraný diplomce. Tak jsem ho šla doprovodit před Áčko, kde proběhlo nějaký to muckání a hlavně dohoda, že se teda musíme vidět.

Dál se šlo z Áčka do non stopu, kde jsem si hrozně vykládala s Filozofem a všechno bylo naprosto super. Dokonce i část, kdy jsme s Filozofem zůstali sami v celé hospě a já mu lehce opilecky, lehce při vědomí pověděla celý svůj zamilováný příběh o něm o tom, jak jsem o něm snívala o tom, jak jsem kvůli němu probrečela spoustu nocí a celý to shrnula větou, to máš jedno.

Domů jsem přišla v osm ráno, bosa a s hlínou v kabelce. Ale bylo to krásné a z toho pocitu štěstí jsem žila celý týden, než jsem zjistila, že stejně jako na divadle ani v životě hra premiérou nekončí ale začíná.

"Je konec. Po konci. A najednou já, lišák, za kterého se člověk považuje, účtuju."

Potřebuju se teda hlavně uklidnit před zkouškou, která začíná asi za hodinu a půl, abych tam na všechny neječela a nebyla nepříjemná a nedávala jim sežrat, že nikomu není moje snaha o udržení a hlavně vystavění jména divadla dost dobrá a že mi nikdo není vděčný, co dělám a že si nikdo nedokáže představit, kolik dřiny a odříkání – a jak správně poznamenal R. alkoholu -za tím vším stojí.

A o co jde? Krom toho, že to všechno začalo i munulý týden, kdy jsem začala plánovat extra zkoušky kvůli premiéře, kterou máme teď v pondělí a nikdo si nebyl schopen udělat čas a všichni měli argumenty jak z prdele, takže musíme zkoušet od 22.00 v noci a chodit domů poméle za svítání.

V sobotu jsem dostala geniální nápad a domluvila jsem promo článek na univerzitním serveru. Kratší článek o souboru, hře a chystané premiéře. Dneska vyšel, já ho četla, likeovala, postovala na fb a místo toho aby mi byl bejvalej principál aspoň trochu vděčen, jak dobře se o divadlo starám, nebo aby mi řekl, že jsem ho překvapila iniciativou, kterou do toho vkládám, napíše pod můj like na fb, že je ten článek příšernej a že jako člověk, který vidí za tam s některýma věcma nesouhlasí.

Fajn! Vzhledem k tomu, že ten článek byl psaný jen dle mé výpovědi asi na tři nebo čtyři otázky, znamená to, že já o něčem nevím, někoho mystifikuju a že jsem prostě naprosto totální uplnej debil, kterej neví, co dělá a co mluví. Já jsem tak nasraná, to není ani možný.

Takže, Joni, pamatuj si, že až se příště budeš chtít někomu zavděčit, tak se na to rovnou vyser, protože to nemá cenu a protože se celý svět kolem tebe chová jako tvůj otec (vrátila se mi vzpomínka na tátovo "Jakto?", který mi řekl, když jsem mu že jsem odmaturovala, pravda za 7).

To je tak prostě ale vždycky, proto jsem si říkala, že už si to napíšu, abych se k tý radě mohla vždycky vracet, jelikož vždycky si po tý ráně připadám pod dnem, jako bych se prostě zarazila do země a pod veškerou vrstvu hnoje. Myslím si, že není tak těžký někoho ocenit aspoň za snahu, za obětování času, nebo aspoň lidi nesrážet dolů.

Takže asi tak.

A o co vlastně jde? Nemusíte sledovat Glee abyste to pochopili, budu tu zase opět mluvit o divadle – já si uvědomuju, jak je to trapný a ubíjející, ale vážně tím žiju, dýchám proto a když jsem mimo většinou přemýšlím o tom, co budeme dělat na zkouškách, nebo co mám napsat do mailu, jestli mám ještě něco domluvit na premiéru, nebo tak. Divadlo je něco, co jsem chtěla celou dobu dělat – už jako malá jsem chtěla být herečka a teď, když ho mám, tak to nechci pokazit.

Už jako malá jsem chtěla být herečka a představovala jsem si, jak budu hrát hlavní roli, jak promluvím a diváci ze mě nespustí oči, jak rozpláču davy a diváctvo mi bude aplaudovat ve stoje, jak budu obletovaná, obdivovaná a budu rozdávat autogramy a až zestárnu napíšu autobiografii s názvem "Ty prkna neznamenají, ale jsou" a budu mít autogramiádu a všichni budou vyprávět o mých zlomových rolích. Už to tak nechci, protože jsem si uvědomila tři věci.

První. Nemám talent. Byla bych možná dobrá herečka dřív, kdy se na divadle nosila honosnost a né přirozenost jako teď, byla bych dobrá v dobách, kdy ženy byly robustní a správná žena musela hlavně "vyplnit prostor" zvlášť na jevišti. Možná jsem dobrá herečka v životě, když mám hrát, že mě něco baví zajímá, nebo když se sama stylizuju do rolí abych na někoho zapůsobila, ale na prchnech a před divákama, kteří upřeně hledí a čekají na mojí chybu na to prostě nemám.

Druhá. Divadelní herci nejsou v dnešní době už vůbec uznavaní. Nikdo je nezná. Nikdo si nepamatuje, která jejich role byla ta nejlepší. Nikdo se o to nestará. Možná pár divadelních nadšenců a kritici, ale jinak. Ví snad někdo z vás, co všechno stvárnil na divadle Donutil, a to je kurva Pan Herec, určitě ne. Tak vidíte. Moje autobiografie by vycházela tak maximálně v levných knihách plus bych jí všem svým známým dávala jako vánoční dárek.

Třetí. Nejsem sólistka. Potřebuju k úspěchu kolem sebe tým. Tým lidí, na který se můžu spolehnout a díky jejich vyjímečnosti se cítit vyjímečně. Uvědomila jsem si, že já nejsem ta, která za všim stojí a všemi hýbe, ostatní se hýbou sami,ale dělají to tak dobře, že to všechno do sebe zapadá a že díky tomu, že mi věří a vkládají do mě stejnou důvěru jako já do nich, tak to funguje.

Neříkám tím, že mi buude stačit hrát štěky, to ne, ale třeba přemýšlím, že si v příští hře vůbec nezahraju a chvíli počkám. Počkám až najdu svojí vysněnou roli a může to být klidně komorná, už nemusím mít pocit, že jsem hvězda. Mě rozzáří, když jsem součástí souhvězdí a vidím, že celek může perfektně fungovat i se mnou potížistkou.

Pořád vím, že jsem skvělá, ale jsem skvělá i díky lidem, kteří ve mě věří.

A proč mám chuť psát? To je hodně zajímavá otázka. Myslím, že ani nevím. Možná proto, že mám neustále pocit, že se v mým životě neděje nic zábavnýho a všechno je nuda a pak se na to někdo – Ví. – podívá očima z venku a vlastně mi ukáže, že žiju senzační život, jen mi to asi není dost dobrý. Takže si říkám, že když to vybleju na papír budu schopná té vnější sebereflexe a nebudu se zbytečně utápět v depresích a nadávat, jak mi v životě pořád něco chybí.

Hlavně ony všechny moje deprese byly spojovaný s chlapama. Bavila jsem se o tom s mami a ona říkala, že mi dvě řešíme chlapy, páč pak nemusíme myslet na svoje opravdový problémy a můžeme se skrývat za povrchnost jak svojí, tak dnešní doby. Nicméně, možná je to jenom teorie. Možná řešíme chlapy, protože máme išjů a prostě tu silnější polovičku k životu potřebujem.

Doufám ale, že ne. Jsem už od středy hrozně pozitivně naladěná – je fakt, že to asi odstartovala komunikace s R., ale přesto – a snažím se si tu náladu udržet. Je pravda, že v pátek jsem měla trochu krizi, kdy jsem si říkala, že jestli se budu muset chvíli ještě tlemit, tak asi umřu na vyčerpání, ale lidi z divadla mě pozitivně naladili tak jako tak, no takže jsem zvědavá, co se mnou udělá tenhle týden.

Jestli budu pořád usměvavá – což on není takový problém "Já, herečka", nebo mi to prostě v jednu chvíli přestane bavit a já přiznám světu, že mám pff pocit, nebo budu sedět u telefonu a modlit se aby mi R. napsal. Na druhou stranu, je to borec, kterýmu klidně můžu napsat první, ale vzhledem k tomu, že jsem mu řekla ať se ozve on. No, nemá cenu to řešit, jen jsem to potřebovala napsat, abych měla pocit, že je to za mnou.

Vidíte, zase řeším chlapy, nebo aspoň to vypadá, že nemůžu bejt usměvavá bez toho, abych byla s chlapem, nebo o mě nějaký muž měl zájem. DOST! Tohle musí přestat. Přece jsem plnohodnotná osoba, která se dokáže radovat jen z toho, že je ne?

No, ale když už jsem v tom. Ještě kratičká zmínka o Rustikálovi. Včera mi psal mail, jestli jsem naštvaná a jestli je to důvod proč se mu neozývám. Cha! Vtipálek, neozývám se mu, protože jsem si na něj celejch 14 dní ani nevzpomněla. Tak jsem mu naspala, že mě pobavil a že já se mu rozhodně nebudu ozývat první a že mám svojí prace dost a zase jsem mluvila o divadle. Jako bych chtěla aby na divadlo lidi žárlili.

Ale vždyť já jsem opravdu začala žít divadlo. No a možná je to trochu nuda, možná bych si měla najít další koníček, abych zase pořád nemluvila jenom o tom. No, uvidíme. Já jsem zatím takhle spokojená.

Štěstí je umění být spokojen.

Včera jsem celý večer spala, ale hlavně tedy přemýšlela. Přemýšlela jsem nad tím, jaký je můj momentální vztah k ZOHovi a se ZOHem. Jelikož soustředění a ni ten výjezd totiž nic nepřinesl, i když. V Libci jsem nejvíc času strávila s Filozofem, celkem bizarní, ale zase hrozně skvělé a mému světu dost prospěšné. Přišla jsem na to, proč to tak bylo, proč to tak nedopadlo a proč jsem z toho venku, ale proč bych do toho zase mohla snadno spadnout, zvlášť, když bych ho potkávala každý týden. Taky mě napadlo, že zajít si s ním sednout jednou za čtvrt/půl roku by nebylo vůbec marný. Takže tuto část výpravy bych brala jako úspěšnou a hlavně, díky Bohu, bez následků.

Nicméně ZOH. Jsem over. Je to pravda. Jednoho rána jsem se prostě – beztak po nějaký kalbě – probudila a nic necítila, to jo. Vím, že s ním být nechci a je mi jedno, jestli mi někdo bude tvrdit, že je to autosugesce a že vevnitř je všechno úplně jinak. Nicméně, co teď teda řeším? Přesto všechno, co tvrdím o řádek víš, mám ZOHa ráda, ráda s ním trávím čas, ráda si s ním povídám a pořád tak nějak cítím, že je mezi náme určitý pouto, který je trochu silnější, než obyč kamarádství ze souboru.

Je to něco, co bych mu ráda řekla, že mám pocit, že kdybychom spolu občas někam zašli, že by to posílilo naše kamarádství, ale nevím, jestli o to stojí. Chtěla bych mu říct, že díky němu a díky tomu, že mi řekl, že se mám soustředit hlavně na divadlo, jsem divadlu propadla a vidím v něm nějaký naplnění svýho volnýho času – taky o něm pořád žvatlám – a že v tu chvíli, kdy jsem byla opravdu bez motivace mi ukázal světlo na konci tunelu.

Jenže mám pocit, že nemůžu. Mám pocit, že když mu to řeknu, tak protože je to mladej kluk, se lekne a nebude vědět, co s tím. Nebude vědět, jak reagovat, nebude vědět, jestli to není nějaká připitomělá ženská léčka, nebude vědět, co říct, co si má myslet a hlavně nebude vědět, jak mi odpovědět. Takže by z toho vzniknul velkej chaos a to hezký pouto, kdy kouknem a víme by se rozpadlo. Někdy je prostě důležité umět mlčet.

A teď trošku odlehčím, jelikož můj divadelní život není jenom citová tragédie a neustálé řešení, ale taky sranda. A ta v Libci byla nesmírná. Tak třeba J. mě pobavil, když něco páčil z Piťky a řekl, tak přece není normální abychom měli před sebou v souboru nějaká tajemství, já jsem se trochu pousmála a on hned, že jenom malý, tak já vám nevím. Jsem ráda, že jsou věci mezi nebem a zemím. A jsem i ráda za ten vztah s J., on mi vůbec nežere ty moje hry, možná právě pro to, co bylo a strašně se mnou zametá. Na druhou stranu ví, že vím, že víme a je to naprosto kůl. A jeho bratr je stejně bezprostřední jako on, což poslední večer v Libci udělalo ještě zábavnější.

Možná by bylo fajn, zmínit se trochu aj o holčinách ze souboru, ale říkám si, že na to je času dost. Navíc, mám pocit, že mě mají vážně rády, což je zajímavý, protože mám občas pocit si s nějakýma holkama sednout, zvlášť, když si připadám nejošklivější a ohrožená ze všech stran. Možná ale moje bezprostřednost zahalí všechny moje mindráky a zůstane ze mě konečně jenom čistá duše.

A jen na okraj, trochu cítím, že bude průser, že jsem si nejdřív pokecala s děckama z divadla a pak teprve s Fašounem, ale zase si říkám, že někdo toho holuba musí dělat a taky, nemám pocit, že je to ode mě sviňárna, ale bude z toho průser, to mi věřte.